Péťa má rád různé věci – kromě dopravních prostředků, jejich jízdních řádů a všech souvisejících detailů, také výtahy a automyčky. O těch pár slov dnes. Automyčka Petíka odjakživa fascinovala. Vzhledem k tomu, že na různé věci různě reagoval, počkala jsem docela dlouho, než jsem si troufla ho tam vzít. Protože při představě, že v autě v průběhu mytí dostane amok, bude se bát, křičet nebo plakat, jsem si to opravdu dlouho rozmýšlela. Když už jsme vyrazili, asi stokrát jsem se ujišťovala, že chce, že se nebojí, že to zvládne a stejně jsem netušila, co mě čeká. Ano, zvládnul to. Byl úplně vedle radostí a unesen tím zážtkem (šťastný chlapeček, kterému stačí k radosti zážitky).
On má naprostý přehled o tom, jaké má která myčka kartáče. Mám na mysli jejich barvu. Takže to neminulo ani mě. Musím vždy odpovědět – ideálně správně.
„Mami?“
„Ano?“
„Jaký má myčka na Benzině kartáče?“
„Já nevím…“
„No přece červeno-černý!“
„Aha…“
„A mami, má Shellka kartáče červený?“
Protože vím, že obvykle odpověď zná a jen mě zkouší, zkusím to:
„Červeno-žlutý?“
„Neee! Červený!“
„A kde jsou kartáče zeleno-modrý?“
Tak to bezpečně vím!
„OMV?“
„Ano.“
A protože paní logopedka říkala, že mám udržovat téma jakékoli konverzace, tak ještě jedu dál:
„A co ta myčka Dopravního podniku – ta má jaký kartáče?“
„Modro-oranžový.“, řekne ledabyle, jako by na to zrovna koukal. A určitě si říká, jak nemůžu vědět takovou samozřejmost… Jenže tohle fakt nevím, to mu prostě musím věřít.
A tak rozvíjím dané téma – tedy už skoro z posledních sil.
„A je na Mollce myčka?“
„Já nevím, mami.“
Podobné konverzace jsou u nás na týdenním pořádku. Když jedeme kolem myčky a je v ní auto, Péťa má raodost, hned hlásí, jestli má auto sklopená zrcátka, jestli se myjí i kola, atd. A když je myčka prázdná, dokonale mě informuje, zda je v provozu a jestli má otevřené dveře.
A taky se ptá, jestli auta s malou anténou do myčky můžou vždycky.
Dlouhou dobu jsem po takovém malém nedopatření měla boční zrcátko na autě přilepené Chemoprénem a tudíž jsem se bála jet do myčky, abych to zrcátko nesbírala někde na zemi. Pak po větším karambolu musela přijít kompletní výměna a my s Petíkem zajásali, že KONEČNĚ pojedeme na myčku… Do té doby jsme jezdili jen na ruční mytí na wapku.
Celí natěšení jsme vyrazili…. Jen naše nadšení spláchl fakt, že jsem nedokázala odšroubovat anténu. A to se musí. To ví i Péťa. Tak jsem poprosila pána, co na pumpě obsluhoval auta. Ochotně se toho ujal, jenže ani jemu se to nepodařilo. Ani když použil kleště. Co teď? Měli jsme oba po náladě. V tom jsem si všimla, že k myčce jede v autě jeden můj bývalý student. Drze jsem se ho zeptala, jestli by Petíka vzal do myčky a stručně mu vysvětlila, co se nám přihodilo. Moji býalí studenti jsou skvělí! Souhlasil bez problémů. Jediný prblém byl ten, že Petík ho neznal a má separačně úzkostnou poruchu, takže tuto variantu striktně odmítl, i když jsem mu řekla, že celou dobu mě bude vidět, že budu stát tam vepředu a čekat na něj. Prostě NE.
Naštěstí ale máme tetu Štěpánku a ta má zase porozumění a Fabii.
Takže když jsem sestře vylíčila tu katastrofu, co nás potkala, hned měla řešení:
„Já ho tam vezmu, neboj.“
Jen jsme mu to nemohly říct – ze známých důvodů, o kterých jsem už psala dříve. Byl by prostě neodbytný a my neznaly přesný den, kdy tento okamžik nastane.
Nastal. Celkem brzy.
Udělali si z toho takový malý rituál. Vždy se domluvíme, že už je čas jet na myčku, Petíkovi ale nic neřekneme, aby nebyl zklamaný, kdyby z toho sešlo. Štěpánka dorazí, vezme Petíka a jedou si to užít.
Naposledy byli před pár dny a moje nejoblíbenější Paparazzi vše i zdokumentovala.
A když už na myčku nejedeme, ale jsme na pumpě, Petík s radostí sleduje, jak se myjí jiná auta. Takže až příště budete u nás na myčce a venku na vás bude za neustálého pobíhání a poskakování za sklem mávat malý kluk, případně vás podrob před nebo za myčkou i krátkému výslechu, tak teď už víte….