Když nemůžeš, přidej, mami!

Je konec června a jako skoro každý, kdo pracuje ve školství, i já jsem téměř na dně svých energetických zásob. V kontextu posledních měsíců (Petíkovi diagnostikovaná epilepsie a mamce neléčitelné neurologické onemocnění) mi ta energie letos došla nějak dřív a opravdu už melu z posledního. Potom dny, jako byl ten dnešní, jsou víc než náročné. Petíkovo chování mě dnes dohnalo ke kalendáři, abych se mrkla, jeslti není úplněk. Není. Blíží se novoluní, ale až za dva dny, tak nevím… snad jen souhra náhod.

Ráno hned před snídaní vyrukoval se svou obvyklou nevolí jet na chalupu. Máme jet zítra odpoledne něco udělat na zahradě a v sobotu ubytovat hosty. Jeho počáteční neadresné remcání se nedočkalo mojjí reakce (protože by možná byla alergická), a tak přidal grády. Cestou na svoz už ječel, že bude u táty, že na chalupu nechce a nepojede. Nebrala jsem si to osobně a se stoickým klidem mu řekla, ať si to s tátou domluví.
„Zavolám mu!“, zařval na mě a vypadalo to, že už bude klid a odjede do školy…
Bus stále nepřijížděl a maminka chlapečka, která nás pozvala na pátek na oslavu narozenin u nich na zahradě, vyjádřila obavy, že možná bude v pátek pršet.
Další záminka pro scénku byla nasnadě.
„My nebudeme mít žádnou oslavu!“, ječel Petík na celé kolo, „Já nechci, aby pršelo!!!“, přidával na intenzitě slovo od slova.
Marně jsem se snažila mu vysvětlit, že počasí neporučí, ale že to je jen domněnka podle předpovědi a že předpověď často nevyjde.
Zachránil to přijíždějící bus a fakt, že Péťa mohl sedět vepředu. Uuuuuf… to vyvane, odpo to bude dobrý, projelo mi hlavou a šla jsem do práce.

Po návratu ze školy vytasil obrázek. Je to takový jeho způsob komunikace – pokud to není záminka, aby zvonil na sousedy.
„Nakreslil jsem ti obrázek, mami.“, řekl tónem, že mi bylo jasný, že mi potřebuje něco sdělit.
Trochu jsem čekala počasí.
Nebylo tam (jupí!).

Na tom velkém srdci ale byl vzkaz:
„Mami, poslouchej mě jenom tuhle sobotu pojedem na chalupu“
A na tom malém:
„Ne každou sobotu“

V autě mi říká:
„Já s vámi pojedu každou…“, tónem smířlivým až vstřícným.
Byla jsem překvapená, jak to přehodnotil během dne, jak nejdřív připustil tuhle sobotu a potom dokonce každou.
Moje radost neměla však trvat dlouho.

Před domem nás přivítala na zahrádce mamka – okopávala záhonek (krumpáčem). Už ji to vysiluje a já jí pořád říkám, aby se šetřila.
„Babi, jsi velice neukázněná!“, spílal jí Petík jeho oblíbeným výrazem, který používá, když někdo porušuje pravidla.
To bylo ještě dobré. Šli jsme nahoru.
Za chvilku se ozval nějaký divný hluk. Mamka dole na chodbě upadla. Šla jsem ji zvednout a pomohla jí domů. Usadila jsem ji bezpečně a pospíchala ze Petíkem.
Můj vnitřní stres se zase začal zvyšovat a Petíkovy citlivé senzory to (byť jsem to skrývala) neomylně zachytily. Začal zase rozjíždět scénky kvůl pátečnímu počasí, které jisto jistě zkazí oslavu. Křičel a hromoval, ječel, že „nesnáší pršení!“, „nebude nikdy mít oslavu!“ a podobné bonmoty. Ten obsah by mi snad ani tak nevadil, jako forma, kterou to prezentoval a stále nabírala na obrátkách. Zvrhlo se to v neartikulovaný řev.
Do toho začalo hodně pršet. Důvod řvát ještě víc.
Do toho volala mamka na Petíka, aby jí šel pomoct ukidit ze zahrady náčiní.
„NEBUDU!!! Nejdu babičce pomáhat!!!“, řval jako pominutý.
Oprostila jsem se od všech pocitů, ať už byly jakékoliv.
Jediné, co jsem potřebovala bylo, aby přestal řvát a ječet.
Už toho bylo moc.

„A mně pomůžeš, prosím?“, řekla jsem klidně, jako by se to všechno před tím a v tu chvíli vůbec nedělo.
„Ano.“, řekl plačtivě, už byl taky na pokraji sil.
Šli jsme na zítra připravit sekačku, plotořez a wapku. Vše se mnou ochotně nosil, i když u toho doznívalo jeho špačkování.
Pak jsme „mezi řečí“ odnesli to nářadí ze zahrady.

Následoval další blok řevu kvůli počasí v pátek a další „komunikační obrázek“. Tentokrát jsem se dočkala i toho počasí.

Byla jsem zralá si jít lehnout, ale to v takové situaci fakt nejde.
„Postavíme si tu Eiffelovku?“, napadlo mě – vzpomněla jsem si na jeden dárek, na který ještě (naštěstí) nedošlo.
„Ano.“, řekl smutně a vyčerpaně. Já skoro nedoufala, že by mohl souhlasit.
A tak jsme se do toho dali.
Nejsem manuálně zručná, jeden dílek jsem roztrhla a pak ještě jeden 😀 – ale prošlo mi to (ten nahoře byl asi už zase doma).

Po pauze na večeři jsme dokončili veledílo a přestalo i pršet.
Dívali jsme se na Pata a Mata (neskutečně mi lezou na nervy tím, co dělají za ptákoviny!!!, ale vydržela jsem se zatnutými zuby…) a zkrotký Petík už po zbytek večera nevyváděl.
Já jsem vystavila Eiffelovku a napsala tenhle článek a je mi tak nějak líp. Děkuji, že se můžu terapeuticky vypsat.
Mám ráda celý svět…. 💙