Být či nebýt … pozitivní

Další adrenalinové pondělí za námi 🙂

Představte si, že pracujete ve škole a pondělní testování žáků je už pro vás takovým běžným startem týdne. Na začátku tohoto testovacího maratonu jsem vždy trnula, když jel Péťa v pondělí do školy, jestli nebude pozitivní a jak to budu řešit. Ale časem vše šlo hladce a tato obava se vytratila…. A přesně to je ta chvíle – ztratíte ostražitost 😀
Takže dnes po úspěšném otestování mojí třídy v poklidu učím první hodinu. Chvilku před koncem na hodinkách vidím hovor od Petíkovy paní učitelky. Hned mě to napadlo….
Dokončím hodinu a běžím do kabinetu, abych jí zavolala zpátky. Moje neblahé tušení se potvrdilo.
Nastal adrenalinový kolotoč – v práci zařídit uvolnění, zjistit, jak se omluvím dnes, zítra, popřípadě další dny – protože tohle se nestane, když jsou všichni doma a někdo může Péťu pohlídat, to se prostě musí stát, když není NIKDO kromě mě, kdo by ho obstaral a v případě karantény s ním byl doma. Z práce jsem letěla domů pro auto – mám to kousek, ale cestou jsem stačila telefonicky zařídit žádanku pediatra o PCR test a domluvit se na vypsání OČR. S tím, že jsem se trochu bála, že mi to v jeho věku už nebudou moci dát.
Prý to jde.
Tak ok.
Shodou okolností je moje auto aktuálně ve fázi před větší opravou a už jsem ho teď chtěla nechat chvíli odpočinout a mít ho jen „do Kauflandu“…, tak jsem ho jen poprosila, ať to dnes zvládne. Protože ještě dobrodrůžo s autem jsem tedy fakt nechtěla.
Nemluvě o tom, že pondělí je můj den půstu a měla jsem hlad 😀
Dojela jsem v pohodě.
Péťa plakal a zase to jeho:
„Omlouvám se, že jsem ten test zkazil…“
Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že tohle opravdu nezkazil on, že za to nemůže a že není nic ztraceno. Bylo dopoledne, tak jsem si říkala, že čím dřív půjde na test, tím dřív můžeme mít výsledek. Sama pro sebe jsem našla pozitiva v obou možných výsledcích a hledala, kde je v Ústí odběrové místo. Nejbližší bylo v nemocnici, ale bylo mi jasné, že to mu nemůžu udělat. Prostě s ním nemůžu jen tak zajet do nemocnice. Už i tak byl docela vystrašený a deprimovaný, plakal a moc nevěděl, co celá ta situace znamená. Prostředí nemocnice by tomu rozhodně nepřidalo.
Dobré znamení bylo to, že mu nic nebylo – na něm je hned poznat, když není 100% ve své kůži. Doufala jsem, že to bude OK.

Našla jsem odběrové místo, ale vypadalo to, že je zavřené. Pusto a prázdno. Tak jsem nechala Petíka v autě na dohled a šla se tam podívat. Fungovalo.
Uuuuf.
Vchod a okýnko z druhé strany a ještě za plachtou.
Rychle jsem vyřídila formality (a mezi tím vykukovala plachtou, aby mě Péťa viděl – naštěstí tam fakt skoro nikdo nebyl.)
Žádanka v systému byla, jen jsem doplnila a potvrdila údaje.
Řekla jsem slečně, že mám chlapečka autistu a že je trochu vyděšený. Přece jen je už Petík velký a přijít na PCR test s uplakaným kolohnátem není úplně standardní věc a nechtěla jsem mít zase nějaké slovní potyčky. Dnes opravdu nebyl ten den, kdy bych to ustála nad věcí … 😀

Šla jsem do auta pro Péťu – nikdo z přítomných nebyl objednaný, tak nás vzali hned.
Přišel zakuklený mladík:
„Tak mladý pán…“, povídá přátelsky Petíkovi, který už seděl na židli.
„Já jsem když tak Péťa!“, ozvalo se – musela jsem se smát.
Byl statečný a bylo to rychlé.
Děkuji všem!
„Výsledek vám přijde do dvou dnů“, povídá mi ten mladík, „ale když jste tady takhle ráno (bylo půl jedenácté), tak možná už zítra.“
Jako … neuklidnil mě ani nepotěšil. Nemáme rádi tuto formu vězení. Navíc končí školní rok a já mám se svými studenty ještě nějaké plány (určitě se taky moc těší!).
„Mami, já nejsem nemocný?“, vytrhl mě Péťa z přemýšlení o tom, jak to všechno uděláme.
„Ne, nejsi, ale musíme počkat na výsledek toho testu.“
„Al proč?“
Tak jsem měla téma na skoro celou cestu domů.
Tedy do té doby, kdy mě opustila pevná vůle a zlomila jsem nad dnešním půstem hůl 😀

Doma měl Péťa skvělý nápad:
„Půjdeme si hajnout?“
Tak na to já slyším 😀 – spali jsme dvě hodiny.
Pak chtěl oběd a jít na zahradu – obojí jsem mu s radostí splnila.
K večeru jsem studentům zadala práci do Google Classroom a kolegům napsala, že při suplování mají žáci práci a budou na tom pracovat. Úplně jsem za těch pár týdnů prezenční výuky vyšla ze cviku a trvalo mi to dost dlouho. Když jsem napsala i studentům, aby tu zadanou práci „náhodou nepřehlédli“, pípl mi telefon.
Jediná zpráva, kterou jsem v tu chvíli chtěla číst: NEGATIVNÍ!
Jupijééé – hned jsme vyrazili ještě na podvečerní procházku, hošík si dal Fantu a zítra hurááá do škol.