Pamatujete si na zjevný pergamen z filmu A’t žijí duchové? Tak něco podobného se nám letos naskytlo. Já totiž s Petíkem můžu pro vysvědčení jen jednou za čtyři roky, a to v roce, kdy mám maturitní ročník, který končí kompletně začátkem června a tudíž poslední červnový den si dokážu vzít volno ve svojí škole a jet s Péťou do té jeho. Je to pro nás moc vzácné, a tak jsme si to dnes chtěli užít.
Péťa chtěl košili – jednu už jsem mu koupila na jeho přání na Vánoce a těšil se, že v ní půjde na vysvědčení. Ale má dlouhý rukáv, tak jsem mu koupila novou s krátkým.
To je jak z Austrálie… nejde mi to otočit.
Oba jsme s končícím školním rokem už byli vyčerpaní nadoraz. (Ve stínu našich dalších okolností posledních tří měsíců to bylo fakt na krev).
Ráno se vzbudil v půl šesté a vzbudil i mě, aby tu krásu měl s kým sdílet. A to nám stačilo vyrazit před osmou… Nevadí, dala jsem si obzvlášť silnou kávu a před osmou jsme fakt vyrazili. Chtěl jet projížďkou „okolo Karolínky“ – místo našeho bývalého bydliště, kudy jezdí běžně do školy svozem – byla tedy projížďka (není to velká zajížďka).
Vysvědčení má krásné – jedničky a tři předměty se slovním hodnocením. To vypadá jako jednička a dvojky.
„Dostanu odměnu? Pojedeme do hračkárny?“
„Ano. Jen si s hračkami nehraješ, tak si vyber něco, co tě baví.“
„Ale co? Lego?“
„A baví tě Lego?“
„Moc ne…“
Vyrazili jsme do hračkárny a vzpomněla jsem si na 3D puzzle, které jsme stavěli tento týden, když jsem Petíka potřebovala uklidnit. To byl tento článek…
„Tak třeba vybereme zase nějaké puzzle?“
„Nooo!“, to se mu líbilo.
Vybral si docela rychle, tak jsem jen mrkla, jeslti to dám 😀 – snad jo! Pak ještě domeček Pat a Mat – takový barometr, na který jsem už myslela dřív. Takže máme vystaráno.
Protože vím, že má Péťa rád zážitky, zeptala jsem se ho, kam by chtěl vzít.
„Můžeme se projet trolejbusem? Jak jede přes most bez drátů?“
I když jsem čekala nějakou hernu, nepřekvappilo mě to a šli jsme na trolejbus. Užíval si obě cesty.
Cestou tam si k němu přisedla nějaká paní. Dali se do řeči a Petík jí ochotně zmáčkl tlačítko dveří, když chtěla vystupovat a ještě jí podržel berle. Na té zpáteční tedy byly trochu zádrhely – jednak tam plakalo nějaké hodně malé dítě. Plakalo HODNĚ a HLASITĚ a já jen trnula, jestli to Petík dá…. Držel se dlouho, ale pak zařval:
„Zmlkni!“
Snažila jsem se ho uklidnit a vysvětlit mu, že děti pláčou, když neumí říct, co se jim děje.
„Už neřvi!“ – nezabralo to…. Soucítila jsem s maminkou, která tam měla ještě jedno dítě. Vystoupila jednu zastávku před námi.
Na její místo si pak sedly dvě slečny (měly připomínky i tomu křičícímu dítěti). Seděly přes uličku od Péti.
„Mami, proč má slečna rovnátka?“, zeptal se mě přes uličku – já seděla za těmi slečnami.
Bez rozmyslu a bez zvážení případných následků jsem ho odbyla:
„Tak se jí zeptej…“
„Hele, proč máš ty rovnátka?“
Nezaváhala a snad ani nebyla překvapená:
„Abych měla jakoby rovný zuby…“, což mu naštěstí stačilo.
Pak už jsme /naštěstí) vystupovali i my. Dali jsme si oběd a odpoledne byli i na plánované oslavě, kvůli které byl v úterý doma poprask. Nepršelo (hned), dort byl, dárky jsme předali, ale déšť nás nakonec vyhnal…
Náš nejočekávanější den za posledního čtvrt roku pomalu končí a my se těšíme na prázdninová dobrodružství. Všem dětem přejeme krásné léto a všem rodičům hodně sil 🙂