Řeč a porozumění

Myslím, že na první pohled na Péťovi nikdo neshledá nic zvláštního. Obyčejný (neobyčejně) malý kluk. Možná, že teď, v 11 letech, má jeho obličej stále ještě poměrně dětské rysy. To doopravdy neumím posoudit a hlavně to ukáže čas. A asi ani na druhý pohled nevykazuje žádné zvláštnosti – motoricky je naprosto v pořádku a navíc je velice obratný a má velkou sílu.
Když pobíhá se skupinkou dětí po hřišti, nikoho nenapadne, co vše se skrývá v této čisté dušičce.
To ovšem skončí ve chvíli, kdy promluví, nebo kdy budou děti chtít, aby se zapojil do nějaké jejich organizované hry či jiné aktivity.

Řeč
Vzhledem k tomu, že má vývojovou dysfázii, nemluví vůbec způsobem, který by odpovídal jeho věku. Naštěstí logopedicky je řeč naprosto v pořádku. Ř nás trochu napínalo, ale nakonec jsme ho vybojovali kolem 6 let. Horší je to s vyjadřováním. Podle zpráv klinické logopedky je teď v 11 letech v produkci řeči na úrovni někde kolem 6 let. Jde zejména o stavbu věty, slovosled a rozsah aktivní slovní zásoby, značné množství agramatismů, a podobně.
Mluví stále dost podivně. Takže to je ten okamžik, kdy každý pochopí, že něco není v pořádku – ta chvíle, kdy Petík promluví. Skládá věty zvláštně. Třeba, když chce vědět, kde jsem byla, zeptá se:
„Mami, kde ty si byl?“
Nebo při sledování pohádky Ledové království se mě zeptal:
„Může si Olaf otevřít mrkefem?“, logicky odvodil tvar od slova mrkev(f).
„Až přijdeme domu, tak to budu napsat.“
Pasívní slovní zásobu má téměř přiměřenou věku – prostě vnímá věci kolem sebe.

Porozumění
S porozuměním je to ještě trochu jinde. Podle odborníků něco pod 6 let.
Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se naučila s Péťou komunikovat tak, aby tomu rozuměl co nejlépe. Musí to být krátké a jednoduché věty. Srozumitelné. Takže když od něj něco chci třeba přinést, nemůžu mu říct:
„Jdi do koupelny, na věšáku nad košem na prádlo, kde mám pyžamo, visí růžový ručník, tak mi ho prosím přines.“ To jsem zkusila jednou a přinesl mi bílé tričko, které jsem měla odložené na koši na prádlo. Takže zvládl místo celkem přesně. Ostatní už šlo mimo něj.
Takže to musím trochu naporcovat:
„Petí, potřebuju ručník, přineseš mi ho, prosím?“
„Ano, mami.“
„Je v koupelně.“
„Ano.“
V této fázi si jsem skoro jistá, že zpracoval ručník a koupelnu.
„Visí u mého pyžamka. Je to ten ručník, který nosím do fitka.“
A když vyrazí daným směrem, ještě dodám:
„Růžový…“
V dobré konstelaci mi ho opravdu přinese….
Ve špatné konstelaci přinese třeba kartáček na zuby.

Moc nerozumí ani běžným situacím. Nerozezná, co je legrace, ironie, sarkasmus, vtip. Takže s ním takhle mluvit nejde. Což občas nevyjde….
Například jsme nedávno byli nakupovat v Tescu docela pozdě večer. Platili jsme na samoobslužné pokladně. Paní, která tam měla službu, stála nedaleko. Petík k ní šel a ptal se jí:
„Vy tu budete spát?“
Ona: „Jasně, budu!“
Petík:“Vy si děláte legraci, že jo?“
Ona trochu nepříjemně: „Spíš ty si ze mě děláš legraci, ne?!“
Já: „Ne, on vám to věří. Je autista….“

Zkuste si představit, že se učíte japonštinu. Asi tak 3 měsíce. A najednou se ocitnete v Japonsku. Sami uprostřed země, kde se mluví tou řečí, o které máte potuchy a trochu jí znáte….
Snažíte se okolí něco sdělit a ono nereaguje. Tedy reaguje, ale ne tak, jak byste chtěli.
Jen u něj jde o mateřský jazyk a ani dlouhodobým pobytem v daném prostředí mu to prostě nenaskočí.

Je tedy hodně obtížné mu cokoli slovně vysvětlit. Neudrží myšlenku, nerozumí dlouhým sdělením. Ale existují způsoby – vše názorně předvést, vysvětlit na příkladech, vizualizovat. Pro příklad v některém z dalších článků napíšu, jak jsem ho učila lyžovat…

Nechápe a špatně snáší emočně vypjaté situace. Když se někdo hádá, moc raduje nebo je naopak hodně smutný, je z toho Péťa zmatený a reaguje různě.
Buď začne ty lidi napodobovat, takže imituje jejich křik, naprosto přesně napdobuje intonaci, tón hlasu a zní to někdy až děsivě. Hlavně si to zapamatuje a pak to ve formě echolálií vyplouvá v různých situacích a ne vždy to je vhodné.
Jindy naopak pláče, nechápe, co se děje a zmateně pobíhá a křičí.
On je obecně hodně citlivý na emoce jiných lidí. Zrcadlí temperamenty a každému dá velkou nálož toho, co z něj cítí….

Rád se ale pouští s lidmi do řeči. Oslovuje opravdu kdekoho. Kromě zmíněné paní v Tescu třeba výpravčí na nádražích. S nimi obvykle vede zasvěcený hovor na téma kam který vlak jede, co je to za typ vlaku a na jaké nástupiště přijede, případně jakou barvu mají sedačky v první třídě….
Pak zdraví. Opravdu hezky a slušně. Občas až tak, že se se domnívám, že to je třeba rodič spolužáka a ptám se, kdo to je.
„No to já nevím, mami…“
V šatně ve škole obvyle probíhá výslech:
„Vy máte Škodovku?“
„Ano.“
„Roomster?“
„Ano.“
„A bydlíte v ulici XY?“
„Ano.“
„A máte výtah?“
„Nemáme.“
„A proč nemáte výtah?“
„Protože bydlíme v přízemí.“
„Umíte jezdit výtahem?“
„Ano.“
„Vejdou se všechny nákupní vozíky z Kauflandu do výtahu?“
„To nevím.“
„Můžou Pat a Mat mýt nádobí v pračce?“
„???“ ….
„Když tam dají ubrousky?“
„???!!!???“
„A můžou dát do pračky jahody?“

V okamžiku, kdy se zeptám na něco, co neví, nebo se mu prostě nechce odpovídat, má poslední dobou jednu velice oblíbenou echolálii (ani nevím, odkud to vzal):
„Tak to neví ani můj Pikachu…“

Otázky, otázky, otázky…
Péťa dlouho nemluvil a dlouho se na nic neptal.
Čekala jsem na jeho PROČ? celé roky.
A dočkala se. A jak je u něj zvykem, když jsem o to tolik stála, dostala jsem pořádnou nálož.
Ptá se více méně kontinuálně pořád na něco.
Otázky by se daly rozdělit do několika kategorií:
Otázky zjišťovací, ujišťovací – prosté, ujišťovací – komunikativní, no a pak jsou otázky uvádějící jeho okolí pomalu ale jistě v šílenství.
Takhle jsem je alespň teď pracovně rozdělila já.
Otázky zjišťovací jsou ty běžné – když chce něco opravdu vědět. Kdo to je? Co děláš? Ty jsou takové běžné a neškodné….
Ujišťovací – prosté otázky jsou otázky, u kterých Péťa zná odpověď a prostě má potřebu je klást. V kolik jede rychlík?, 204 jede na Letnou?, Teto, máš Fabii? (Ví to naprosto přesně!) – tady mám již univerzální odpověď, která někdy dokonce oddálí další sprchu otázek:
„Vždyť víš…“
Otázky ujišťovací – komunikativní slouží k určitému způsobu navázání nebo udržení komunikace. Prostě se ptá na zřejmé věci, odpověď je nasnadě nebo ji zná. Sem patří otázky typu: Může se pít prací gel? Následuje záporná odpověď a jednoduché vysvětení, že by ho bolelo bříško. A to bych musel do nemocnice? Následuje kladná odpověď a vysvětlení, co by se dělo dál. A pak začne, že nechce do nemocnice. A poté za chvilku přijde: A může se pít prací gel jen trošku?
Otázky uvádějící okolí v šílenství jsou tak nějak kombinací tohoto všeho, různě se opakující a cyklující.
Jednou si opravdu udělám takovou malou výzvu a zkusím si jeho otázky zapisovat. Už na to myslím delší dobu, ale zatím jsem nesebrala dost odvahy a času a prostoru na zaznamenávání. Původně jsem chtěla zdokumentovat celý den, pak jsem ubrala na školní den, kdy jsme spolu cca 8 hodin, ale i to mi už přijde hodně. Tak třeba někdy dám hodinku, dvě…., ještě uvidím.

Maminka jako jistota porozumění a průvodce světem
Jednou z přidružených Petíkových diagnóz je separačně úzkostná porucha.
Hodně špatně snáší odloučení ode mě. Bývalo to mnohem horší, ale stále to je velice silné a neúměrné věku, nemluvě o tom, že jsou situace, které by beze mě asi nedal vůbec.
Dlouho jsem se snažila ho „otužovat“, než jsem přišla na to, že to nikam nevede, nefunguje, vše bylo jen horší.
Až mi to vysvětlily jeho klinická logopedka a dětská psychiatrička. Je to tak prosté a jednoduché.
Jsem tím, kdo s ním tráví nejvíc času. Tím, kdo zná veškerý jeho kontext a vidí hluboko do jeho světa. Vždy vím, o čem mluví, nebo na co se ptá. Vždy mu umím odpovědět, i když naše rozhovory jsou leckdy pro okolí naprosto nesrozumitelné a nepchopitelné. Dokážu jeho okolí vysvětlit, jak s ním mluvit a nacházím stále více lidí, kteří mají zájem a vůli mu porozumět.
A to je ono. Já jsem jeho jistota v tomhle světě, kterému ne zcela rozumí a který ne zcela rozumí jemu. Tím pádem se stávám jeho pevným bodem, jeho průvodcem. On mě prostě strašně potřebuje.

2 názory na “Řeč a porozumění”

  1. Dobry den 🙂 Procitam postupne cely vas blog a se spousty pocity a uvahami naprosto souhlasim. My jsme s dcerou v podstate na zacatku /3r2m/. Mohla bych se zeptat, jak postupne to s porozumenim a reci slo? Je mi jasne, ze kazdy to ma jinak. U nas je rec na nule, porozumeni par slov, ktere se zacinaji ted postupne teprve rozsirovat.

    1. Veronika Holečková

      Dobrý den, děkuji za reakci.
      Petíkovi je teď 11r7m a tedy vrstevníkům se zdaleka nevyrovná.
      Porozumění je někde kolem 6-7 let a řeč tak nějak podobně.
      Podle klinické logopedky se ty nůžky nestáhnou tak rychle, jak ubíhá čas. To znamená, že za rok neudělá roční pokrok 🙁
      Já jsem pokorná a šťastná za každý i maličký pokrok.
      Samozřejmě bojujeme s předměty jako Prvouka, se slovními úlohami, se čtením s porozuměním….
      Naštěstí s ním umíme komunikovat úměrně jeho schopnostem a vcelku se dorozumíme. Neztrácím optimismus ani naději – jsem ráda, že je to pozitivní dítě s úsměvem 🙂
      Veronika

Napsat komentář: Nela Zruš odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *