Od malička měl Péťa vždy nějakou obsesi.
Nevím, jestli je ještě dokážu seřadit ve správném pořadí a vzpomenout si na všechny, ale pokusím se.
Zvláštní je, že jako miminko žádné vyloženě rituály nebo závislosti neměl – nevyžadoval ani dudlík, ten jsme kolem 7 měsíců odložili. Usínal celkem hezky a sám (i poté, co jsme kolem 3. roku odbourali návykové pití mléka).
Vždy ale něco bylo.
Dobré je to, že jeho obsesivní období, tedy konkrétně jejich vrcholné fáze, trvají relativně krátce – obvykle tak půl až třičtvrtě roku. Poté jsou vystřídána jinými obsesemi. Horší je ale to, že nikdy nevíte, co přijde dál. Nevím už přesně, jak šla ta období za sebou. A vyberu jen některá. Taková ta bizarnější. Protože třeba nehty si kouše kdekdo…
Zhasínání
Jednu dobu měl potřebu všude zhasínat. Tak ono to nezní nijak strašně a člověk by mohl i nějakou tu korunu ušetřit na elektřině…, tedy pokud by to bylo jen doma. Když zhasnul půlku Tesca, už to bylo trochu vážnější. Já jsem prostě ne vždy dokázala přesně monitorovat a on je hrozně rychlý. Takže jsme šli uličkou v Tescu a blik – najednou půlka Tesca zhasla. Ta radost, kterou měl … Já jen rychle rozsvítila a teleportovali jsme se do jiné uličky.
Vrcholem tohoto období bylo, když zhasnul ve volební místnosti. Šla jsem k volbám a vzala Péťu s sebou. Přišli jsme do volební místnosti, já odevzdala občanku a vzala jsem si hlasovací lístky. Rychle jsem je za plentou upravila, abych byla zase zpátky, než něco vyvede. Stál tam v klidu, tak jsem v klidu šla k urně, zavolala ho a nechala ho tu obálku hodit dovnitř. Pozdravili jsme a odcházeli, když najednou z ničeho nic: BLIK a byla tma…. Za vteřinu rozsvítil jednu řadu zářivek. Pak další. Následovala nepříjemnost. Paní z volební komise na něj patřičně komisním hlasem zaječela, že mu dá na zadek. Upřímně, nevadí mi, když ho někdo napomene. Zvlášť v takové situaci, jaká tam na pár vteřin nastala. Ale hodně mi vadí tento typ výhrůžek. Takže jsem se moc neovládla, šla k ní, podívala se jí do očí a řekla: „To si zkuste! A zavolám na vás policii…“, sebrala jsem Petíka, kterému to všechno bylo naprosto jedno a odešla.
Olizování
Když konečně přestal zhasínat, docela se mi ulevilo. A trochu jsem znepozorněla. Nějakou dobu se i zdálo, že nedělá nic zvláštního. Až jsem si málem myslela, že je klid. Ale pak jsem si toho všimla.
Vždycky si naslinil prstík a čmárnul si po tváři, čele, bradě, obočí, zkrátka někde po obličeji. Ne jednou. Rovnou třeba třikrát nebo i víckrát. Vypadá to docela nevinně na první pohled, že? Jenže na druhý a další pohled je nevinnost pryč. Ono to totiž nabere úplně jiný rozměr, když tohle udělá opakovaně bezprostředně po tom, co snědl špagety s rajčatovou omáčkou, nebo když si dal před tím lízátko a pak se chvilku hrabal v hlíně….
A ani nemluvím o tom, jak vyznělo moje poměrně časté napomenutí: „Péťo! Neolizuj si obočí!“, pro někoho nezasvěceného, kdo neviděl, co přesně ten malý kluk dělá….
Echolálie
Echolálie je automatické opakování slov nebo slovních spojení vyslovených jinou osobou bez pochopení významu. Prostě deklamuje slyšené věty. Bez kontextu, bez porozumění. Opakuje věty, které někdo řekl v jeho přítomnosti, často v nějakém afektu, nebo reklamy, úryvky z videí, filmů, hlášení z vlaku, metra, autobusu, obchodů. A to klidně i v cizím jazyce (maďarské reklamy, anglické texty, německé hlášení v obchodě) a s dokonale napodobenou intonací (musí mít úžasný hudební sluch!) včetně různých neverbálních zvuků.
Poprvé jsem si toho všimla, když byl ještě maličký – bylo mu méně než 3 roky. Jeho starší brácha si často v autě pouštěl do sluchátek mp3 a to tak nahlas, že to bylo slyšet takovým tím typickým zvukem i kolem. Jednou jsme jeli z nákupu a zase se ten zvuk ozval. Jenže…. brácha s námi v autě nejel.
Nedávno jsme byli nakupovat v Lidlu. Stáli jsme u pokladny a paní před námi už měla platit. Najednou Péťa začal – nejdřív tu jejich znělku a pak:“Pokladna tři, prosím…“ a paní pokladní se dost divila, proč otevírají další pokladnu. Když jsem řekla, že ne, že to byl můj syn, paní, která měla platit, zapomněla PIN od karty….
Když se potřebuje nějak uklidnit, či odreagovat, začne chodit a osříkává zastávky pražského metra nebo trolejbusu ze sousedního města. Mám štěstí, že mám výbornou paměť, protože občas mi položí kontrolní otázku typu: Můstek je na trase B, že jo? K tomuto tématu se asi vrátím v samostatném článku.
Telefony
Telefonové období bylo hodně náročné, protože se týkalo zejména okolí a to i neznámých lidí.
Ve vrcholné fázi Petík nedokázal v klidu projít okolo telefonu. V různých situacích měl různé reakce.
Pokud před ním někdo zadal PIN, stačilo, aby to viděl koutkem oka a hned to číslo hlásil s velkou radostí. Jestliže někde ležel telefon, bylo jedno, jak daleko je majitel, či zda to je někdo známý – Prostě na něj musel sáhnout – nejlépe se pokusit ho odemknout, nebo aspoň spustit fotoaparát, který jde obvykle i na zamčeném telefonu. A když se mu poštěstilo ukořistit něčí telefon beze svědků (třeba na návštěvě, když šel na záchod), hned si z něj zavolal… A nebylo to jednou…
Když se to trochu uklidnilo, řekla jsem si, že ve skoro 10 letech by už mohl dostat svůj telefon. Dali jsme mu starý iPhone a koupila jsem mu dobíjecí kartu. První kredit 200,- mu vystačil asi na 2 dny….. Nadšeně používal telefon – fotil, nařizoval si budíky na nejhorší možné časy, posílal SMS a volal. Na různá čísla, která si vymyslel a zadal do seznamu jako čísla svých kamarádů…. Reakce lidí na druhé straně byly různé. Někdo se smál, jiný zavěsil, jeden pán se rozčiloval, protože si myslel, že si z něj dělá legraci jeho vnuk nebo syn. Naštěstí ho nenapadlo volat na tísňové linky. Nicméně ten telefon si užíval asi tak 3 týdny, pak už jsem to nedávala a telefon se (díky bohu) rozbil… Další je zatím v nedohlednu.
Kousání a trhání oblečení
Tohle je období, které aktuálně probíhá a nedovedu odhadnout, jestli už jsme za zenitem. A trvá to už dlouho, takže do radosti s odezněním za „pár měsíců“ se nevejde.
Začalo to nenápadně tričkem rozkousaným u krku. Pak přibylo další a ještě jedno, mikina a bunda,…. dál už nevím přesně. Za čas jsem našla utržený náplet na rukávu. Ty hadry dnes nic nevydrží, řeka jsem si a nechala to spravit. Brzy se objevil další. Potom se objevil utržený rukáv. Jen tak kousek, aby se neřeklo. O ponožkách neluvím. Jakmile byla někde maličká dírka, během chvilky z ní byl kráter jak po meteoritu. Vrtalo mi hlavou, jak a proč to dělá. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem ho načapala. Jednou si tak zvesela běžel po hřišti. Najednou chytil okraj trička (v tom běhu) a škub! Utrhl asi 10 centimetrů spodního okraje kolem dokola. Mě to tak překvapilo, že jsem snad ani nezareagovala. Jen jsem zírala, jak to zahodil a běžel dál. V létě jsem si všimla, že má k kraťasů jednu nohavici znatelně kratší. Jen jsem vzala nůžky a ustřihla i tu druhou. Poslední hit je starý asi tak dva dny. Koupila jsem mu nedávno čepici k nové zimní bundě. Krásně to ladilo (mému oku, jemu to je šumafuk) a měla jsem takový hezký pocit, jak mu to sluší. Byli jsme se podívat na modelovou železnici. Najednou jsem si všimla, že na té čepici něco má. Myslela jsem, že to je špína, ale…. omyl…
Nakonec bych chtěla podotknout, že většina těchto období nikdy zcela neskončila – snad jen to olizování. Ostatní nás větší či menší měrou provází stále.
Žádné vysvětlování, vyhrožování, tresty, sankce – nic nefunguje. Vždy slíbí, že už to neudělá, projeví lítost, říká, že to nechce dělat. A stane se to zase. Myslím, že nad tím prostě nemá moc. Když musí, tak musí.
Stejně mu vždy řeknu, že to je špatně, že mě to mrzí, že se to z toho a toho důvodu nedělá.
Co se týče oblečení, nekupuji mu nic extra drahého, protože by mi to pak bylo líto.
Zkrátka s tím nějak žijeme….