S pokorou jsme si teď užívali dny bez meltdownů… do dneška.
Nic nápadného se nedělo, den probíhal skvěle a bez škobrtnutí. Proběhla odložená oslava babiččiných narozenin, sešli jsme se celá rodina, Péťa se vyfiknul do bílé košile a v restauraci se choval báječně.
Po obědě jsme jeli domů s tím, že zajedeme na Miladu (naše oblíbené jezero a otužovací místo) a zahájíme letošní otužovací sezónu. Péťa posmrkával, tak jsem s sebou vzala draka. I když nefoukal vítr, překonali jsme to, protože náš drak je zázračný a umí létat snad i ve vakuu. S trochou snažení si to Petík moc užil. Když k tomu přičteme téměř 20 stupňů celsia v začínající třetí říjnové dekádě, vypadá to jako vydařený den.
Všechno se zvrtlo, když jsme draka dávali do kufru auta a Péťa jen tak pro radost strhl samolepku, kterou jsem si na auto dala před týdnem. Tedy on ji strhl jen částečně, což je snad ještě horší, protože to tam plápolalo nehezky a zpětné přilepení bylo nemožné. Odtrhnout jsem to nechtěla, abych neudělala víc škody. Bylo mi to líto, řekla jsem Petíkovi, že nejsem vůbec ráda. Ano, zvýšila jsem hlas. (Blbá samolepka, řekne si jeden, ale prostě jednak si na auto nic nelepím – s výjimkou našeho loga – a jednak ta samolepka má pro mě hlubší význam, ale to je jiný příběh.)
Viděl, že jsem rozmrzelá a samozřejmě to do sebe nasál jak houba. Jenže se to v něm přetavilo na protivnost a začal ječet. Já měla v plánu ho vzít do Bauhausu, protože tam chodí rád, už jsem mu to řekla, takže nebylo cesty zpět (pro zachování zdravé psychiky) a mně se přestalo chtít tam jet. Nicméně byla s námi teta Štěpánka, tak jsem si řekla, že to dáme a že to musím překonat a taky ho uklidnit.
Od oběda už uběhlo dost času a jak jsme se blížili na parkoviště, Petík přidával na ječení.
„Hlad…“, utrousila jsem směrem ke Štěpánce, ta to jen zkušeně odkývala a začali jsme raději v bistru. Tam už Petíkova frustrace kulminovala, mezitím, co jsem mu objednávala obloženou housku, vystřihl scénku, která začala hromováním jeho hlubokým hlasem, pokračovala neartikulovanými zvuky a končila pláčem. Paní prodavačka se nedívala zrovna přátelsky, naštěstí tohle už mám v sobě zpracované a necítím potřebu se za Petíka hned omlouvat – dávám té situaci čas, aby se nějak vykrystalizovala. Paní prodavačka byla statečná a mlčela, i když jsme se rozhodli, že se v bistru posadíme a (chtěla jsem napsat v klidu si to tam sníme, jenže je asi jasné, že klid bylo to poslední, co jsme tam měli…) sníme to tam. U stolku už Petík totálně odpadl, plakal, z agresívního řevu přesel do defenzního omlouvání a slibů, že vše napraví. Já mu řekla, že to nějak vymyslíme a napravíme, že mu pomůžu. Jedl housku a po tvářích se mu valily slzy. Takové ty slzy zoufalství, kdy ví, že něco zvojtil a neví, jak s tím naložit, kdy ví, že se chová/choval hrozně a neví, jak to napravit…
Dojedli jsme a šli do Bauhausu. Rádi se chodíme dívat na vánoční dekorace, Péťa to zbožňuje. A taky minule v Bauhausu spustil hlášení zazvoněním u informací, a tak měl nakročeno k tomu, aby to zopakoval. Já mu ale řekla, že jeden průšvih stačí a že nechci, aby zvonil. Prošli jsme si vánoční dekorace, já vybrala jednu nutnou ozdobu, dali jsme ji do vozíku – měl ten mini vozíček pro děti, on to miluje. Zatancoval si u stromečku se Santou a vypadalo to, že už je vše OK.
Přiblížili jsme se k informační přepážce oddělení zahrady a Petík uviděl ten zvonek. Oči se mu rozsvítily:
„Mami, můžu zazvonit???“, řekl rozšafně a smál se.
„Ne, to by ti pan prodavač vyhuboval.“, snažila jsem se ho odradit.
„Dobrý den, pane prodavač!“, zakřičel Petík radostně. Ten nadšený a přátelský tón vždy lidi trochu zaskočí a obvykle i odzbrojí.
„Ahoj…“
„Můžu zvonit?!“
Já se do toho vložila a řekla, že zvnoti dneska nebude, že minule to stačilo. Na to pan prodavač:
„Ale jooo, zazvoň si.“
Tak Péťa zazvonil a celý nadšená skákal, protože po zazvonění se spustí hlášení, že pracovník daného oddělení se má dostavit na informace.
Když se hlášení spustilo, Péťa pobíhal a hlasitě se smál a radoval celým tělem. Já jsem na tajňáka kousek natočila, protože on je fakt vždy úplně v rauši…
Pak chtěl samozřejmě zvonit znovu, ale pan prodavač se mnou už držel basu a zatrhl mu to. Já musela asi 8x odpovídat na otázku:
„A proč už nemůžu zvonit?“
„Protože by pan prodavač měl průšvih.“
„Jaký průšvih, mami?“
„No zákazníci zvoní, když u té přepážky nikdo není. A když se to hlášení spustí opakovaně, tak to vypadá, že tam někdo zvoní a nikdo k němu nepřišel.“
„Aha. A můžu zvonit, mami?“
…….
Pomalu jsme chtěli odejít, vyrazili jsme směrem k pokladnám. Péťa se různě povaloval po tom vozíku a najednou jsem slyšela křupnutí.
Ano, on si kolenem nějak klekl do toho vozíku a rozbil tu ozdobu! Hned začal ječet, že to rozbil, vzal ozdobu a letěl s tím na jiné informace a tam to hlásil prodavačům. Ti jen řekli, že se to stává. Já tak v klidu nebyla. Řekla jsem Petíkovi, že to musíme zaplatit a taky že si vezmeme novou ozdobu a tu taky zaplatíme – obě jeho kartou. To mu bylo naprosto šumák. Šli jsme pro novou ozdobu.
Ve frontě u pokladny byl Péťa neklidný a jen na nás přišla řada, už hlásil, že to rozbil. Já zatím lovila peněženku, kde mám jeho kartu.
On se slzami na krajíčku říkal paní pokladní, že to napraví – ta byla v klidu a andělsky mu řekla, že to se stává a že to nemusíme platit.
Tak jsem to zaplatila svou kartou a Petíkovi řekla, že musí poděkovat. Děkovali jsme oba.
Hned v autě začal Petík naléhat tím svým neodbytným způsobem, že chce poslat to video.
Už byla tma, dost pozdě a měli jsme před sebou půl hodiny cesty domů. Rozhodně nebyla chvíle na to, abych mu posílala video.
Tak jsem mu řekla, že když bude celou cestu ticho (já to fakt potřebovala :D), hned mu to doma pošlu.
A … on byl CELOU CESTU TICHO!
Tohle se ještě nikdy nestalo, obvykle, když chci, aby byl ticho (třeba jen minutu), tak přitlačí na pilu.
Doma jsem mu samozřejmě hned poslala video.
S pokorou jsme si teď užívali dny bez meltdownů… do dneška. Dnes jsem to zvládla v takovém klidu, jako už dlouho ne… Jsem na nás pyšná.