Jak už jsem mnohokrát psala, Péťa se bojí ptáků obecně. Nejvíc ze všech ho děsí pávi, pak kohout a další ptáci jsou v řadě za nimi. Někteří ho ale naopak přitahují, asi si nemůže pomoct, přestože se jich bojí. Rád plaší holuby. Kdekoliv, kdykoliv. Takže třeba na nádraží musím opravdu dávat pozor, aby v honbě za holuby nespadl do kolejiště. Totéž to je u silnic.
V době uzavření okresů jsme se museli jezdit otužovat na jiné místo, než obvykle. Na tamějším rybníce byla labuť. Dokud se pohybovala v dostatečné vzdálenosti, Péťa pobíhal po břehu a volal na ní:
„Ahoj labuťko!“
„Ahoj labuťkooo!“
Jednou připlula blízko a vydala na oplátku zvláštní zvuk. Petík si ho hned zapamatoval a pak jsem to denně poslouchala. Tím myslím asi tak 20x denně…
„Mami, proč na mě labuťka dělala TRRRR?“
„Asi tě zdravila…, jinak labutě spíš syčí.“
„A proč dělala takhle křídla?“, ptal se a rukama naznačoval mávání křídly.
„Protože chtěla, aby sis myslel, že je velká – měla z tebe strach asi trochu.“
„A proč ze mě měla strach?“
„Protože jsi divoch :D“
Od toho dne pořád chtěl chodit i k našemu rybníku a stále doufal, že si s nějakou labuťkou zase budou „povídat“ … ale ten zvuk už nikdy žádná labuť nevydala.
Když jsme byli naposledy u rybníka, kde se otužujeme, hledal labuťku.
Vypadalo to, że tam není.
Šli jsme do vody jako obvykle a za chvíli Péťa křičí:
„Mamiiii, labuťkaaaa!!!“
Labuť ale byla daleko a nevypadalo to moc, že se přiblíží.
Asi si to hodně přál.Připlula až k nám.
Péťa vesele pobíhal po břehu – do té doby, než se labuť přiblížila tak blízko, že se začal víc bát než být rozdováděný a zvědavý.
Těší mě, že dokáže částečně překonat ten strach – i když to hlavní je zvědavost… . Byly doby, kdy by se k labuti nikdy tolik nepřiblížil.
Je těžké mu vysvětlit, že se nemusí bát, on to prostě prožívá vnitřně úplně jinak.
Ale toho, že ho tahle labuť tak baví, rozhodně využiju 🙂